Ten byl podle některých převeden do digitálního média ne tak dobře, jak mohl být, nebo přímo špatně. Problém spočívá, alespoň podle některých členů Asociace českých kameramanů a především Českého filmového a televizního svazu, v tom, že NFA nepřizval ke konzultaci nad "novou" podobou filmů původní členy štábu a svěřuje dílo neodborníkům. Navíc k samotnému procesu dochází "kdesi" v Maďarsku, tedy mimo dosah českých filmařů. Michal Bregant, ředitel NFA, a přímo v Budapešti Matěj Strnad, koordinátor digitalizačních projektů, se naopak brání, že tato obvinění nejsou pravdivá a kameramani oslovováni jsou, pokud žijí.

reklama

Vzniká dvojí extrém. Jedni budou cítit, že filmařům jejich filmy na nějaké úrovni patří, že i když právně náleží státu (v době znárodněné kinematografie) či producentovi (dnes), neměli by být tvůrci od jejich šíření a uvádění odděleni ani po premiéře. Tito lidé si však neuvědomují, že "tvůrce díla" automaticky neznamená "ten, kdo má vždy pravdu". Zvl᚝ když mluvíme o technologiích. A digitalizaci, jak ostatně vidíme u Menzela, mnozí nerozumí, a jejich názorem se tedy nelze bezvýhradně řídit. Navíc kameramani a režiséři vzpomínají na něco, co jejich oči spatřily naposledy před desítkami let. Nespokojenost možná tkví v tom, že kameramani a režiséři si přejí svá díla upravovat a vylepšovat, což však není cílem projektu. Ten se snaží "pouze" uvést digitální obraz a zvuk ve stavu, v němž se nacházel filmový materiál v době premiéry. I se všemi nedokonalostmi, například šumem na pozadí zvukové stopy.

Pokud z výše nastíněného problému něco vyplývá, pak to, že by se o něm mělo jednat výhradně na odborné úrovni, pokud možno bez osobních emocí. A s vědomím, že k "pravdě" se dost možná ani dobrat nedá a výsledek bude vždy kompromisem, který se někomu zamlouvat bude a někomu ne.

Martin Svoboda, filmový a televizní kritik, Aktuálně.cz