Hilsneriáda neožívá jako hřích minulosti, nutí nás přemýšlet o paralelách s dneškem. Na rozdíl od mrtvě působících Husů a Karlů IV. tu Česká televize přichází ve vhodnou chvíli. Pak ale přebírá kormidlo nedůslednost. Mohli jsme dostat skvělé minimalistické soudní drama, Šašek, Polesný a dramaturgové ale cítí nutkání hrát zároveň na emoce, využívat lacině návodných filmařských prostředků a zplošovat realitu. Utíkají k vděčnému lidskému melodramatu, přičemž děj by tyhle berličky nepotřeboval. Z dramatického hlediska je možná na jisté úrovni pochopitelné, že Šašek potřebuje zdůraznit hrdinovu nevinu.

reklama

Jeho okázalé modelování zlých antisemitů a situace tak, že "každému rozumnému člověku to musí být jasné", ale rozhodně zachází za hranu. Černobílost televizního dvojfilmu nemá hranice. Neexistuje v něm člověk, který by stál za Hilsnerem a nebyl dobrý, stejně jako neexistuje nikdo přesvědčený o jeho vině, kdo by nebyl zlý. Musíme si ale uvědomit, že doba před sto lety byla odlišná, antisemitismus byl zcela jinou, v podstatě samozřejmou součástí společnosti. Ukazovat všechny osoby inklinující tenkrát k antisemitismu jako veskrze zlé a zkažené karikatury je zkrátka nesmyslné a vzdaluje nás to pochopení celého problému. Nejde konstatovat nic jiného, než že pro odsouzení doby propadlé neopodstatněné hysterii využívá Šašek v podstatě stejné rétoriky - ze svých oponentů dělá bezbranně absolutní zlosyny. ČT touto urputností ztratila příležitost nabídnout svůj Hořící keř. I Agnieszka Hollandová se v podobné situaci uchýlila k využití patosu, jenže na rozdíl od tvůrců Zločinu v Polné zcela záměrně a uvědoměle. Václav Šašek a Viktor Polesný využívají patosu jako argumentu. A zplošují svůj příběh na dramaticky tak jasný střet dobra a zla, rozumu a hlouposti, bezelstné upřímnosti a zkaženého kalkulu, že se vzdalují možnosti být opravdovou historickou reflexí, ale i příběhem jako takovým. Protože čím je konflikt jasnější, tím méně je zajímavé ho sledovat.

Martin Svoboda, filmový a televizní kritik, Aktuálně.cz